Postava se zvedla ze slámy ve stáji a udělala pár vrávoravých kroků. Chytila se sloupu, který podpíral krov a trhnutím si narovnala záda. Ozvalo se nepěkné zachrupání. Vysoký, mohutný muž si odhrnul špinavé dlouhé šedivé vlasy z neméně špinavého obličeje. Otevřel dveře stáje a jeho zarostlou tvář ozářilo jasné dopolední slunce. Byl u kováře a na dvoře kovárny si hrálo dítě. Holčička. Když ho spatřila, vykřikla a utekla do domu. Ven vyšel kovář. Byl skoro stejně vysoký jako on sám, ale statnější.
„Vzbudil ses, zaklínači,“ podíval se na zbídačenou postavu, „už to vypadalo, že je s tebou konec.“ „Nechali jste mně tam ležet do noci, na dešti. A co ten grav…“ nedokončil zaklínač. „Jak vidíš, tak nenechali. Dovlekl ses do vsi, obludu jsi vlekl za nohu. Na návsi jsi sebou máznul a už ses nezvedl. Nechali tě tam ležet, že do rána zajdeš. Obludu ti sebrali, prý abys nemohl chtít odměnu, kdyby ses náhodou zvetil. Večer jsme tě vzali sem,“ skočil mu do řeči kovář.
„Svině jedny hamižný,“ zahučel zaklínač na adresu obecních vůdců. „Měl bys se sebou něco udělat. Vypadáš strašně. Jsi špinavý, zakrvácený, navíc vypadáš jako po smrti. Dej se dohromady a odejdi odsud. Radím ti dobře.“ začal znovu kovář. „Ne dřív, než dostanu, co mi patří!“ opáčil rezolutně zaklínač. „To není dobrej nápad,“ zavrtěl hlavou kovář a dodal: „Jdi se umýt, za kovárnou najdeš vědro a káď. Až budeš zase vypadat jako člověk, najíš se s námi. Potom se uvidí.“
Zaklínač poslechl. Za dílnou opravdu velkou káď našel. Nabral do vědra, zvedl ho nad hlavu a obrátil. Studená voda ho trochu osvěžila. Znovu nabral, stáhl si halenu, potopil ji do vědra a pořádně ji vymáchal. Výtečně, už má i vzdáleně původní barvu. Špinavou vodu vychrstl až za plot, když vtom ho někdo zatahal za kalhoty. Ta holčička, přinesla mu mýdlo. Chtěl jí poděkovat, ale hned zase utekla, stihl se na ni jen usmát. V hladině vody pozoroval svůj obličej. Bledý, ošlehaný a s jizvami na levé tváři. Není divu, že se mě to děcko bojí, pomyslel si.
Podíval se na kalhoty. Také byly špinavé až běda. Bláto, krev a kdoví, co ještě. Chvíli si říkal, že vleze do kádě celý, ale nevěděl, nač tu vodu používají. Nechtěl do ní vnést nějakou památku na zabitého graveira. Vzal tedy vědro, nabral vodu a vylil si ji na hlavu. Celou proceduru několikrát zopakoval, čímž ze sebe smyl nejhorší svinstvo. Nakonec se namydlil a pořádně umyl. I vlasy, byť zacuchané, vypadaly o něco lépe. Počkal, než na slunci uschne a vrátil se na dvůr. Viděl kováře, jak na něj skrze okno mává, aby šel dovnitř. Sklonil hlavu, když procházel nízkými dveřmi. Kovář s dcerkou seděli za stolem, jeho žena zrovna dodělávala oběd. Ženská jako lusk, napadlo zaklínače. Fortelná, vesnická, ještě mladá. Za jiných okolností... Pak se napomenul: Ale kuš.
Dostal plnou misku husté polévky se zeleninou a houbami. Stoupala z ní pára, byla úplně horká. Vzal misku do dlaní, a užíval si, jak mu hřeje ruce, ještě trochu zkřehlé z vody v kádi. „Děkuju,“ řekl tiše. Kovářka se na něj usmála, ale zaklínač věděl, že z něho nemá tak docela dobrý pocit. I umytý pořád vypadal jako strašidlo. Navíc vypadal podstatně jinak, než lidé ve vesnici, tak nějak nelidsky.
Po obědě muži osaměli.
Zaklínač promluvil první. „Budu potřebovat pomoc, kováři. Večer, až všichni ulehnou.“ Kovář ze všeho nejdřív natáhl ruku: „Jmenuju se Piotr, ať mi pořád nemusíš říkat kováři.“ „Mně říkají Dark,“ stiskl zaklínač nabídnutou ruku. „Co ta pomoc? Není to nějaká levota?“ zeptal se Piotr. „Nemusíš se bát, jen musíme do lesa za hřbitov. Leží tam další tři, musím dodělat práci.“ Kovář se pokřižoval. „Ti už nikomu neublíží, neboj se,“ ujistil ho Dark, „ale musíme je spálit. Mohlo by se stát, že zas ožijí. Neboj, to není tak rychlé,“ dodal, když viděl na Piotrově tváři strach. „Spálit ta těla je jistota.“ Kovář nakonec váhavě souhlasil.
K večeru vyrazili k lesu, Zaklínač šel najisto. Zanedlouho došli na mýtinu, kde ležela tři těla. Jeden dospělý a dva mladí. Oba muži posbírali po lese spoustu dřeva a snesli ho na hromadu na úhor kousek od lesa. Dark dotáhl z lesa mrtvoly – Piotrovi se do toho moc nechtělo. Zapálili hranici a nechali plameny strávit ty tři mršiny. Mlčky vyčkávali, až oheň dohořel. Trvalo to celkem dlouho, než si mohli být jistí, že vítr hořeniště nerozfouká a nezapálí třeba les. Dost tomu pomohl právě rozmoklý úhor. Teprve potom se vydali zpět. Ušli sotva pár kroků, když se ozval ze tmy nějaký zvuk. Kovář sebou škubl leknutím. „Ech, málem bych zapomněl,“ zmizel zaklínač ve tmě. Za chvilku se objevil – s koněm. „Včera tu zůstal. Býval bych se pro něho vrátil, ale když jsem s na té návsi svalil, už to nešlo,“ vysvětlil. Došli zpět do kovárny a zaklínač šel obstarat koně. Kovářka se na svého muže podívala se zvláštním výrazem, neřekla však ani slovo.