V bodláčí

Je starší než já.

Konečně.

Ačkoli sem v podstatě ukázková chodící sbírka daddy issues, doteď jsem byla vždycky obklopena mladšími partnery. Nedochůdčata, která byla přitahována plnou figurou, oblými a měkkými křivkami, doufající, že jim nahradím matku. Pro lidi s různými komplexy mám pochopení, ale v tomhle si bohužel s nimi nedokážeme dát to, co potřebujeme. Když od vás ke svému uspokojení potřebují roleplayovat matku, která zasvěcuje syna do prvních tajů sexu, je to sice nějakou dobu zábava, ale těžko někoho takového pak dokážu vidět jako dominantní otcovskou figuru. Zkoušela sem to, mnohdy mnohem delší dobu, než by bylo zdrávo, ale vždycky to skončilo frustrací a pocitem zmenšující se klece, do které se dobrovolně zamykám.

Ale teď je tady on. Statečně zdolal všechny příkopy a slezl všechny zdi, probojoval se zástupy draků až k někomu, kdo rozhodně není princezna. Nechápu proč, nedovedu si představit, že za to skutečně někomu stojím. Jsem jen já, jen obyčejný míšenec, venkovská směska. Nemám ani výkonnost čarodějnic a ani tak nespoutanou vlčiči, jakou mají vlkodlaci. Nedostatečná po obou stranách svého původu. No, aspoň nikdo nedumá nad sexuálním životem mých rodičů tak, jako si lámou fandové Harry Pottera hlavy nad původem Hagrida. Otázka “Jak?” u nás naštěstí vzduchem nerezonuje.

A stejně tady Jason je. To je v mém životě rozhodně nový vzorec, který sem zatím pořádně nestrávila a nejsem si jistá, jestli to vlastně někdy dokážu.

Prohlížím si ho v mírném šeru, které sem dopadá z okna za našimi hlavami, vnitřnosti se ve mě bouří a chtějí utéct. Opustit dřív, než budu opuštěna.

Tvář mu už brázdí několik vrásek, kolem očí mu vytváří drobné vějířky. Ty oči. I teď, když oddechuje vedle mne a když ještě cítím své pulzující slabiny skuhrající po přídavku, ty oči cítím. Připomíná mi Rolanda, který se pouští hnal za Temným mužem. Skončí tohle stejně? Zazní zvuk rohu a my se vrhneme vstříc smrti? Takhle nějak jsem si posledního pistolníka totiž představovala. Od prvního zhltání Temné věže. Jasně modré, studené ale přesto plné života. Odstřelovačské. Oči někoho, kdo ví, že se nezabíjí pistolí, ale srdcem.

Zhluboha se nadechnu ústy a s přimhouřenýma očima si vychutnávám vyschlost v hrdle, prsty přejedu po místech, která ještě před chvílí svíral. Pořád to cítím, jeho ruka na mém krku. Kůže je teplá a citlivá na dotek. Zůstaly mi tam otisky, které se pres noc vybarví do nachova?

Osobně mi to nevadí, duhovost modřin vnímám esteticky a mnohdy až eroticky, ale krk je jedno z těch míst, které se špatně schovává, pokud člověk nemá doma sbírku roláků. Ne, že bych se je bála ukazovat, ale neustálé dotazy okolí, jestli je všechno v pořádku, mě obtěžují. Nikdy jsem totiž nepřišla na to, co je společensky přijatelná odpověď. Úsměv a ujištění, že ne, že se skutečně nic neděje, vám málokdo uvěří, když máte na krku otisky prstů hrající soumrakovými barvami a hlas se vám chrapotem láme. Ignorace podobných otázek se však v minulosti ukázala jako ještě horší varianta. Jednou, v minulém životě, kdy sem ještě pracovala v kanceláři, sem zaslechla něco o Bílém kruhu bezpečí ve spojitosti s mým jménem. Celý den sem pak potlačovala záchvaty smíchu při představě, jak ke mě do bytu vtrhnou policajti v plné výbavě, doprovázeni zadumanými muži v bílých pláštích, aby mě zachránili před násilníkem a jeho Oidopovskými fantaziemi. Ubohý násilník Fred, pouze Fred a nikdy Alfréd, by se se tím asi tolik nebavil, ale mě to zlepšilo celý den. Možná by za mřížemi konečně našel někoho, kdo by mu dokázal naplnit všechny jeho tužby.

Přemůže mě nostalgický úsměv, a starosti o zítřek mizí v budoucnosti opředené sladce lepkavým příslibem, pro budoucí Thistle.

Zavrtám se do jeho náruče, pro dnešek téměř uspokojená a tetelící se. Vnitřnosti se pro teď uklidnily a já nemám chuť utéct, ale naopak zůstat. Hluboce a plně milovat a nikdy neskončit.

Konečně usínám a jen vzdáleně registruju škrábání drápů o podlahu, jak se pod stolem ukládá ke spánků moje smečka familiárů.

Se spánkem ke mě přichází i sny. Vždycky sem je měla živější a jasnější, než velká část lidí, tomu se s magií v krvi prostě nedá vyhnout ačkoli jsou chvíle, kdy bych ocenila vypínač. Nebo aspoň nějaké ztlumení. Nakombinováno i se slabým odvarem z vlkodlaka, je to občas docela jízda. Katastroficky apokalyptické scénaře, splněná nejniternější přání, ale i náhledy do jiných světů, k jiným rasám a možnostem. Absolutně nechápu, jak čarodějnice tohle snění zvládají, když se jim může stát, že kdykoli procestují jinam. Mě tady vlčice aspoň drží.

Poslední dobou jsou ale některé moje jiné. Působí reálněji, pevněji, jako drahé kameny mezi broušeným sklem. Jsou plné elfů, jejich špičaté uši mě nenechávájí na pochybách, v dlouhých rozevlátých robách s pokojnými úsměvy na ostrých tvářích. Někdy se jen tak toulají lesy a mizí v záhybech kořenů prastarých stromů. Jindy jsou tyhle sny plné vzdušných měst s vysokými jakoby kříšťálovými chrámy pableskujícími v jasném slunci a odrážejícími okolní přírodu. Vypadá to, že elfí města a příroda jdou ruku v ruce. Nejraději mám ty, které naplňuje vůně papíru a knih. Nekončící knihovny ubíhající všemi směry, tlumené osvětlení, šustící stránky, šepot. Tyhle sny jsou náhodné výňatky z obyčejných chvil jiné rasy, z životů, které možná byly, možná jsou a nebo teprve budou.

A taky jsou z nějakého důvodu fialové. Poprášené purpurovým prachem, který se ve vzduchu zlatě mihotá a zbarvuje veškeré scénerie nádechem červánků. Vedle nich i ty moje živé působí berzbarvě, ploše.

Dnešní sen ale není vůbec klidný a už vůbec nevoní po lepidle na knihy. Voní sladce, lepkavě a černě. Je noc, ale je příliš jasno. Všude kolem mě se míhají plameny. Jejich rudost požírá vše, co jim přijde do cesty, nezastavují se ani u dveří a ani u těl. Křišťalové chrámy hoří. Země pálí a vzduch se skoro nedá dýchat. Štípe. Sluch mi přetéká jekotem těch, kteří nedokázali utéct plamenům, a ze všeobecného zmatku začínají vystupovat stínová těla,která se vlčice pokouší polapit v čelistech. Rozdrtit. Zničit. Jeden mohutný stín, kterým v tomhle pekle prosvítá oheň za ním, se oddělí od skupiny hodující na hromadě něčeho, co nechci detailněji zkoumat, a vyráží směrem k dalším troskám. Tam snad v jediné kaluži temnoty, kterou oheň ještě neslízl, stojí postava. Přes kouř nedokážu určit nic víc, než že má vlčí hlavu a zbytek těla působící lidsky. Vlkodlak? Automaticky se snažím najít na obloze měsíc, ale sem v podstatě bez šance. Dým, plameny, zbytky domů, to všechno mi brání, a tak se pro jistotu pokouším dostat co nejdál od potencionálního vlkodlaka. Chci odsud pryč. Chci se probudit. Tenhle svět končí a já to finále nepotřebuju vidět.

Někdo mě popadne za ramena a otočí. Přede mnou stojí elf. Je vyšší než já, musím zvednout hlavu, abych se mu mohla podívat do tváře. Té vévodí velký nos, který určitě zažil nejméně jednu zlomeninu a hluboké oči mající sytě fialový odstín tmavých ametystů. Po holé hlavě mu tancují odrazy ohňů. Rozhodně se o něm nedá říct, že byl krásný, ale mě se stejně podlomí kolena. Kolem mě to vypadá, že končí civilizace, lidé hoří ve svých domovech zatímco na jejich sousedech si pochutnávají démoni kdoví odkud, a moje tělo se rozhodne vzrušit při pohledu na holohlavého elfa. To musí být nová úroveň podivnosti i na mě. Myslím, že by mě za to měl potrestat. Sakra!

“Tak tady si,” pustí mě a založí si ruce. Vůbec nevěnuje pozornost tomu, co se děje kolem nás. Vypadá spíš pobaveně než znepokojeně. Reflexivně couvám a zakopávám o doutnající trám. Namísto pádu do popela a třísek ale otevírám oči. S výkřikem.

Jason se nade mnou shýbá, na konečcích prstů mu tancují studené plamínky modrého ohně. Typický čaroděj. Proč používat elektřinu, když stačí lusknout prsty. Vůbec mi nevadí, že já bych tu elektřinu musela použít, rozhodně s tim nemám problém. Absolutně ne.

Někde od stolu se ozývá mrčení mé smečky. Jsou zvyklí mě bránit, ale momentálně asi tuší, že Jason mi neublíží. Pevně doufám, že se nemýlí.

“Hlídají si tě,” zamručí, aniž by ze mě spustil oči.

“Myslím, že můžu být ráda, že se nechtějí účastnit sexu,” zahuhlám a pokouším se posadit. Rysy v tváří se mu uvolní, dokonce mu koutkem zacuká lehký úsměv. Oči ze mě ale nespouští. A já už zase myslím na spoustu necudností.

“Křičelas.”

Neodpovídám, jen si zajedu rukou do vlasů. Chci mu to říct, ale o těchhle snech neví nikdo, a já nemám nejmenší zdání, jestli jsem připravena o nich mluvit. A už vůbec ne po tomhle. Ještě pořád slyším to odporné mlaskání démoní hostiny.

“Thistle?” Nevesele se uculím.

“Vnímám,” kývu hlavou. “Jen úplně nevím, co ti říct,” pokrčím rameny.

Vpíjí se do mě očima a já mám co dělat, abych se nerozpustila jak karamel na plotně. Jsem částečně vlkodlak a stejně stačí jeden pohled tohohle chlapa a vrním jak štěně. Dobře, skoro každýho staršího chlapa s očima, který by mohly psát kroniky. Daddy issues jsou prostě daddy issues. Občas vnímám jako zázrak, že si na živobytí nevydělávám u tyče v nějakým baru.

Jason pomalu přikývne a luskne prsty. Zase je všude tma.

“Až mě budeš potřebovat, jsem tady,” zapřede. Ten chlap se mi snad zdá. V jeho hlase není ani stopa po agresi, po uražené ješitnosti. Bere to. Chápe, že tohle není o něm, že některé věci musím udělat sama a ve svém čase. Mě to ale nedá, protože ten soustředěný pohled kus mě zase probudil. Myšlenku, že to dost možná nebyl pohled jen modrých očí, ale i těch ze sna, vehementně tlačím do nejmenšího šuplíku své mysli.

“Já bych tě potřebovala teď,” pípnu, když se zavrtávám do polštáře, zadek provokativně vystrčený jeho směrem. Třeba mě nepochopí. A třeba i tímhle dalším testem projde.

Ležím zády k němu, když mě jeho ruka pevně sevře kolem pasu a přitáhne k sobě. Cítím jeho rostoucí vzrušení a ještě víc se k němu přitisknu. Hlasitě se nadechne. Ruka mu vyjede přes mé břicho a hrudník až ke krku. Stiskne. Ne přehnaně silně, jen aby mi dal najevo, že já ho možná teď potřebuju, ale jestli a jak ho dostanu, je jen na něm. Kousne mě. Zrychlí se mi dech.

“Na záda,” zavrčí, když mě prudkým škubnutím převaluje. Obkročmo se mi posadí přes nohy a hrubým pohybem mi zvedne ruce až k čelu postele. Netuším, kdy stihl vytahnout provaz, ale když mi zápěstí váže ke šprušlím, cítím, jak se ke mě tlačí jeho erekce. Když je spokojený s úvazem, roztáhne tvář v úsměvu. Je plný chtíče.

Škubnutím mi roztahuje nohy a kleká si mezi ně, rukama mi svírá stehna. Z krku mi unikne bolestivý sten, když na mě opakovaně zanechává otisk svých prstů. Cítím, jak mi kůže rudne. Jak málo mi stačí, pomyslím si, když se pokouším svým klínem dostat se blíž k jeho. Opět se křivě usměje.

Nakloní se nade mne, mačká mi prso a zlehka zubama zkoumá bradavku. Zaupím v rozkoši.

Jeho penis je tak blizko memu rozkroku že když nadzvednu pánev, citim ho. Prudce mě rukou na boku přišpendlí k matraci. Prsty volné ruky sjíždí az k rozkroku, nehty zanechavaji na kuzi rudé rýhy. Hraje si. Nevim, jestli víc trápí sebe nebo mě.

Sedi si na patách, penisem naběhlým vzrušením mi přejíždí přes slabiny a oba vzdychneme.

“Prosím, ” sjede mi ze rtů. Když se do mě konečně ponoří, rozklepu se vzrušením. Pevně mě popadne za boky a přirazí. A znovu. Bolestivě mě mačká a škrábe a ja si užívám každou vteřinu. Netrvá to dlouho. Když mě dožene vrchol, netuším, co se děje kolem. Křičím bolestí i rozkoší, neexistuju mimo ně.

Z toho světa mě vytáhne Jasonovo zrychlené oddechování a téměř okamžitě mi spermatem pokryje břicho. Když mi odváže ruce, jen se otřu papírovým ubrouskem a schoulím se do klubíčka. Obejme mě.

“Sem tady, i kdybys potřebovala mluvit,” je to poslední, co vnímám, než usnu.