Prolog
Každá rodina měla svý tajemství, který zelo zahrabaný hluboko v minulosti.
Babička mi vždycky říkávala: Šlapej cestu přímo za nosem. Obávala jsem se však, že mi tím svým způsobem naznačuje, že sejít z cesty by znamenalo najít něco skrývajícího se v temnotě...
Něco, co by mohlo naší rodině pošpinit jméno.
Tyhle myšlenky se mi vkrádaly do mysli zejména ve chvíli, kdy jsem v babiččině sídle pozdě v noci dostala velkou žízeň a plahočila jsem se dlouhejma chodbama uloupit něco k pití.
Téměř každej pátek se v salónku svítilo. Téměř pokaždý jsem zaslechla hlasy, který patřily mý babičce a ostatním, jež se rozhodli strávit prázdniny v Heavens Forest.
Letos mi bylo osmnáct.
Aneb rok, kterej mi měl změnit život v tom ne zrovna pozitivním slova smyslu. Alespoň pro mě ne.
Byla jsem nejstarší ženský pokolení po babičce. Táta byl hrdej. On i strejda Malachi se natajili tím, jak moc se jim zamlouvá fakt, že je jejich matka proslulá svou firmou po celým světě. Zejména díky jejímu původu. Představa, že jednou otěže převezmeme jeho dcera byla natolik sladká a lákavá, že jsem chvílemi měla strach, že mě bez babiččina proslovu prohlásí majitelkou čistě z šílenství.
A jestli se ptáte na můj názor.
O žádnou podělanou firmu jsem nestála. S touhle mocnou zbraní se totiž pojilo i několik pošahanejch pravidel, kterým jsem se bohužel nemohla vyhnout.
Kromě způsobilosti a znalosti všech norem a podobnejch sraček měla babička plný právo mi vybrat budoucího manžela.
Světě div se kolik zvráceností malý osmnáctiletý škvrně musí unést.
Přestože jsem o naší rodině nevěděla všechno - a že ksakru nevěděla - jedno mi bylo naprosto jasný: Život tady se zasekl v okamžiku, kdy přišla na svět hybatelka našimi osudy.
Babiččina prababička, která si zřejmě myslela, že tyhle nelogický pravidla setrvají ještě dlouho po její smrti.
A měla sakra pravdu.
