První setkání
Bylo mi devatenáct a léto mělo chutnat po svobodě. Rodiče odjeli na chatu a já jsem poprvé zůstala v domě úplně sama. Žádné dohlížení, žádné poznámky. Jen teplý vítr, slunce na kůži a ten zvláštní pocit, že mohu dělat, co chci.
První den jsem se rozhodla opalovat na zahradě. Oblékla jsem si ty nejmenší bílé bikiny, které jsem měla, a lehla si na lehátko. Slunce mi hřálo na břicho a stehna, ale já jsem nedokázala uvolnit mysl. Cítila jsem, že mě někdo pozoruje.
„Ahoj, sousedko.“
Hluboký, klidný hlas mě probral. Přes dřevěný plot se opíral pan Marek. Byl vysoký, široký v ramenou, s prošedivělými spánky a tím pohledem, který vždycky trochu znepokojoval. Bylo mu osmačtyřicet, ale vypadal silněji než většina kluků, které jsem znala.
Rychle jsem si přitáhla ručník přes tělo, ale jeho oči už stihly sklouznout po mých nohách a břiše. Cítila jsem, jak mi srdce začíná bušit rychleji.
„Jsi tu sama celé léto?“ zeptal se tiše, zatímco se na mě díval způsobem, který mi dělal husí kůži.
Přikývla jsem, hlas mi najednou selhával. „Rodiče jsou pryč.“
Usmál se lehce, ale v tom úsměvu bylo něco temného. „Takže jsi tu úplně sama… s tímhle vedrem.“
Jeho slova visela ve vzduchu. Cítila jsem, jak mi teplo stoupá do tváří. On se jen opřel o plot ještě víc a jeho pohled se zastavil na mém těle o vteřinu déle, než by měl. V tu chvíli jsem věděla, že tohle léto nebude obyčejné.
Když odešel, zůstala jsem ležet a srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho slyšela v uších. Věděla jsem, že bych měla být opatrná. Byl starší. Byl ženatý. Byl můj soused.
Ale přesto jsem se na zítřek těšila víc, než jsem si chtěla přiznat.
