Už není cesty zpět
Nesnesitelný smutek. To teď prožívala dívka asi dvanácti let.
Bylo jí do pláče kvůli tomu, že se musela rozloučit s člověkem, který pro ni hodně znamenal. Měla ho velmi ráda. A nevěděla, kdy se s jejím bratrem příště uvidí.
Možná to bude za pár měsíců. Přes Skype.
Nebo to může být za rok, když k němu zase přijede trávit prázdniny.
Nebo už se s ním neuvidí nikdy.
Poslední myšlenku rychle zahnala a pevně objala sourozence, stojícího přede dveřmi od bytu, kde dívka žila poslední týden.
Týden. Sedm dní. Zdálo by se, že je to celkem dlouhá doba. Ne však pro to, abyste se stihli přestat radovat z toho, že konečně po dvou letech vidíte sourozence, a k tomu ještě obemlít všechna témata, která vás zajímají. Týden je prostě moc krátký.
Zvlášť, když vám váš bratr ukáže počítačovou hru, podle jedné z vašich oblíbených knížek. Většinu z tohoto týdne dívka hrála onu hru (nebo se o to aspoň pokoušela) a její bratr seděl vedle ní a nadával jí, že neumí vůbec hrát. Ona mu to vracela.
Nadávali, ale ani jeden si to nebral jako urážku. Oba dva se tomu smáli. Upřímně. Měli jiný humor, odlišný, kterému rozumněli jen oni dva.
A vlastně si byli podobní i vzhledově a povahově. Stejná barva očí a vlasů, oba dva leváci, stejná gesta v některých situacích.
Možná to bylo tím, že dívka měla svého staršího bratra jako příklad. Ne protože jí to rodiče pořád opakovali. Nevěděla proč, ale její bratr pro ni byl v určitém smyslu ideál. Někdy se chtěla umět chovat jako on.
Ale byl už čas jít. Pryč od bráchy a od jeho pevného objetí. Nechtělo se jí. Slzy se jí tlačily do očí, ale ona se je snažila zahnat. Nechtěla brečet. Ne před bratrem. Neměla v plánu dělat těžké loučení jestě těžší.
,,Ahoj,” pošeptala mu do ucha a pak se odtáhla. Víc nahlas mluvit nedokázala kvůli obrovskému knedlíku v krku. Usmála se na něj, ale byl to ten falešný a snadno prokouknutelný usměv.
On jen pokýval hlavou a zvedl koutky úst. Asi byl rád, že se jí konečně zbaví. Ale i přesto mu bude chybět.
Dívka vzala batoh a její otec kufr. Pomalu vyšli ze dveří a dívka začala sbíhat po schodech dolů. Nechtěla se otáčet. Bála se, že by se vrátila zpátky, lehla si na gauč a nikdo by jí odtud neodtrhl, dokud by jí neslíbili, že může zůstat ještě pár dnů.
Scházela schody střídavým tempem. Vůbec se jí nechtělo odcházet, ale věděla, že letadlo pár dnů určitě nepočká.
Venku už na ně čekal taxík. Zavazadlo a batoh dali do kufru auta a vyrazili na letiště.
Cestou, která trvala asi čtyřicet minut, přemýšela, kdy se s bráchou příště uvidí nebo aspoň uslyší. A nevydržela to. Po tváři jí steklo pár neposedných slz. Snažila se co nejvíc udržet slané kapky za víčky očí. Ale ne vždy se zadařilo. Také několikrát popotáhla.
Její otec, který seděl před ní, si toho všiml a přes mezeru mezi sedadly k ní protáhl zápěstí, aby se ho mohla chytit. Dívka ale po něm jen jemně přejela prsty.
Konečně dojeli na letiště. A dívce se na duši udělalo trochu pokojněji. Byla zaměstnaná odbavováním a dalšími nezbytnými kontrolami než ji pustili do duty free zóny a svůj smutek tak mohla na chvíli pustit z hlavy.
V duty free zóně spolu s jejím otcem našli jejich východ a chvíli čekali než je začnou pouštět do letadla. V letadle ale museli chvíli čekat – byli na velkém letišti a odlétalo hodně letadel. A dívky se zase zmocnil smutek.
Mezitím letadlo vyjelo na přistávací plochu. Dívka pevně sevřela oční víčka.
Letadlo se rozjelo. Pak se odtrhlo od země.
Zpod víček jí na tváře steklo pár slz.
Už se nemůže vrátit k bratrovi.
Už není cesty zpět.










