Legendy Andromedy

Klečícímu Dexteritovi proletěl šíp kolem hlavy. Věděl moc dobře, že nemířil na něj, ale na divou zvěř, jež se pásla nedaleko před ním.

,,Jsi slepý jako patrona,” ozvalo se za jeho zády. Onen hrubý hlas patřil Dexteritovu bratrovi, Impetovi -jméno na něj skvěle sedělo, ,,nechápu, co ti dělá za problém vystřelit.”

Stačilo se otočit, aby se Dexteritovi naskytl pohled na fyzicky silnějšího, v brnění oděného Impeta, který kráčel směrem kupředu. Neonově zelená srst tvořená z bodlin se úchvatně leskla v měsíčním svitu, přičemž jeho přimhouřené oranžové oči ne-příliš-úchvatně hleděly na Dexterita. Neměl ale v zájmu se s ním dostat do potyčky, a tak pouze prošel kolem, i když ho po cestě mírně zatahal za zakroucené rohy.

,,Univerzita si mě cení i kvůli něčemu jinému, než je zabíjení.” zamračiv se, vstal, aby následoval Impeta.

,,Nemáš jenom ženské jméno, ty doopravdy jsi žena.”

Dexteritas jedovatou poznámku o svém jméně ignoroval. Nic jiného mu ani nezbývalo. Neměl chuť se hádat, obzvláště když měl u sebe Impetus zbraň.

Dva čtyřmetroví nebulaené tedy kráčeli mezi stromy, boty se jim bořily do vysoké trávy, a i přesto, že si připadali sami, všude kolem nich se hemžil život. Od toho nejdrobnějšího hmyzu až po pečlivě ukrytou mohutnou zvěř. Čas od času cosi zašumělo v korunách stromů, pohlo se mezi větvemi, a pak bylo zase na chvíli ticho. Ani jeden z bratrů se však nebál, že by na ně fauna zaútočila.

Impetus si po cestě vyzvedl šíp, který minul cíl a zapíchl se do země. Cokoliv, na co útočil, už dávno muselo vzít nohy na ramena.

,,Jdu do vesnice.” prohlásil tiše Dexteritas, když se ocitli na rozcestí - cesta nalevo vedla zpět do studentské vsi, a ta napravo hlouběji do lesa, kam ho po boku lovce nic netáhlo.

,,Otec by na tebe nebyl pyšný,” ozvala se kritika z Impetovy strany, ,,necháváš svojí krev lovit o samotě.”

,,Nechci být svědkem tvého žíznivého vraždění, celá vesnice se uživí i bez toho.”

,,No tak si tedy běž,” zastavil se Impetus, aby se před rozloučením na Dexterita naposledy podíval, ,,vzkaž, že se vrátím s pořádným jídlem.”

,,Jako vždy... s pořádným.” kývl s povzdechem.

Impetus neměl svého bratra příliš v lásce. Jeho rýpavé povzdechy sršící zklamáním ho vždy dokázaly vytočit, hlavně, když narážely na nějakou důležitou činnost, kterou vykonával. Copak nebylo úctyhodné, aby byl student pověřený lovem, tedy zajišťováním obživy pro celou vesnici? Copak šlo o něco, proti čemu by musel Dexteritas stále protestovat? Začal si pro sebe podrážděně brblat, to už si ale každý šli po svých.

Dexteritas přidal do kroku. Bez Impeta se vše zdálo temnější a nebezpečnější, i když si to nechtěl přiznat. Nerad chodil sám, ale samota byla přece jen lepší variantou, než trápení se pohledem na podle něj zbytečné události – přál si být co nejrychleji ve své chýši, kde snad jako jediný ze vsi pracoval s technologií.

Náhle něco přistálo za Dexteritovými zády. Strnul úlekem.

Popoběhl vpřed a otočil se. V ten moment mu naštěstí spadl kámen ze srdce. Ukázala se jedna ze studentek, Bellatricie. Její srst měla jemně růžové zbarvení se symetricky umístěnými rudými fleky táhnoucími se od obou stran čenichu k vnitřním koutkům očí. Fleky pokračovaly z těch vnějších podél celého těla. Ironicky si s ní genetika vyhrála tak, že ji její vzhled ani trochu nevystihoval. Růžová srst a ornamenty táhnoucí se oběma stranami těla byly společností přijímány spíše jako zženštilé rysy. Ona však byla tou nejméně zženštilou nebulaenkou v celé vsi.

Nejednalo se ale ani náhodou o typického nebulaena, jako byl Dexteritas. Bellatricie byla míšenec. Stetranské typičnosti, které se vyznačovaly dlouhýma ušima, mírně protáhlým čenichem a štíhlejší postavou, zdědila po dědečkovi. Jakožto žena také neměla zakroucené rohy. Ty její vedly od týla směrem přes čelo, odkud směřovaly dopředu jako dvě obrovská žihadla.

S pobaveným výrazem ve tváři nakráčela k Dexteritovi.

,,Zase jdeš sám. Ne jen, že by si to tvůj otec nepřál, ale i mentoři nám to zakazují.”

,,Když tě tak zajímá, co mentor zakazuje, proč jsi tady ty? Sama.” odsekl stále přátelským tónem.

,,Protože si sama dokážu poradit.”

Dexteritas znovu raději neodpověděl. Kamarádka se rychle zařadila vedle něj, přičemž v rukou hrdě svírala své válečné kladivo. Bůh ví, proč ho s sebou v lese měla - Dexteritas si jen přál, aby tím neubíjela zvířata k smrti. To už snad byla lepší ta kuše. Věděl ale, že Bellatricie nebyla žádný velký příznivec lovů, za to jí neskonale fascinovalo téma války.

,,Bojíš se někdy, že se to stane znova?” posnažila se navázat konverzaci po chvíli ticha.

,,Co by se mělo stát znova?” Dexteritas zpozornil.

,,Vrátíš se, budeš očekávat živou vesnici plnou studentů, jako jsi ty,” Bellatriciin hlas výrazně ztichl, ,,ale vše co na místě uvidíš budou šlehající plameny ohně, křik a smrt.”

Její slova vhodila Dexterita do propasti ošklivých vzpomínek, až se mu udělalo nevolno. Musel ze sebe ten ošklivý pocit setřást, aby opět dokázal promluvit - nepochopil, proč mu musela traumatizujicí událost připomenout.

Až moc dobře se dokázal vrátit do momentů plných zoufalosti, adrenalinu a nářků, které prožíval, když se před nedávnem vrátil do hořící vesnice. Do dnes ze sebe ty emoce a zdání špíny nedokázal smýt.

Onen chvějivý a zároveň zpevňující pocit, když se vrhal vstříc žáru, aby odtamtud zachránil, co se dalo - a ta nekonečná lítost a provinilost, když celý oddíl studentů po sléze v hrobovém tichu táhl neznámo kam, s cílem se usídlit. Ta kvanta času, která všichni potřebovali, než se opět dokázali dostat do své kůže, a alespoň navenek zapomenout všechny životy ztracené v chaosu.

Dexteritas se ten den stal vojákem bojujícím proti neporazitelnému živlu. I když o takovém povolání v mládí občas snil, vojákem už od té doby nikdy být nechtěl.

,,Jeden z nejhorších singularitánských útoků, který jsem zažil,” jakmile vyslovil jméno jim znepřátelené rasy, zježila se mu srst, ,,bude lepší na to nemyslet.”

,,Jednou jim to budeme muset vrátit.”

Odvrátil pohled na les. Pěšinka, po které šli, začala být s každým krokem uhlazenější a příjemnější. To znamenalo, že se blížili k vesnici.

Netrvalo dlouho a Dexteritas společně s Bellatricií dorazili do cíle. Napříč tomu, že byla noc, a jediným zdrojem světla byly pochodně rozestavěné podél ulic, nikdo se nezdál být unavený, natož spící.

,,Ono se něco oslavuje?” zamumlal si sám pro sebe - popravdě už ani nevnímal, jestli jeho kamarádka stále kráčela s ním. Pohled vedle sebe mu ale prozradil, že se dávno musela ztratit ve víru radovánek. Když spatřil, že je vesnice v takovém pořádku, ošklivý pocit ze vzpomínek ho pomalu opustil.

Pořád se mu ale nelíbilo, že na něj Bellatricie vyvalila vzpomínku, která mezi studenty byla vlastně ještě tabu. Pak pronesla pár slov a nakonec zmizela bez rozloučení. Kdyby se nad tím ale pořádně zamyslel, došlo by mu, že taková vždy byla, a asi i bude. Občas mu přišlo, že byla jediná svého druhu.

Zamířil k primitivnímu dřevěnému domku, který sdílel se svým bratrem - vpadl dovnitř, okamžitě za sebou zabouchl dveře, a frustrovaně vydechl. Veškeré zvuky zvenčí se ztlumily, a on mohl v klidu odhodit svůj vak se svačinou na postel. I když byl za všechny rád, neměl v lásce neorganizovaný hluk pokřikujících studentů.

Opatrně vzal za kliku nenápadných dvířek, které vedly do malé místnůstky, jež byla v celém příbytku jednoduše navíc - nikdo jiný takovou neměl. V této se ukrývala dílna, kam chodil relaxovat po těžkých dnech. Dokázal tam ponořit své myšlenky do samých drátů, fyziky, a mechaniky. Pro něj technika ale nebyla nic obtížného, naopak tak konejšil svého kreativního ducha. Ještě měl k tomu pokaždé hezký pocit z toho, že si dílnu přistavěl sám.

Posadil se na polorozpadající se židličku a zahleděl se do plánů, které měl už od včerejška rozložené na stole. Všude kolem se válely šroubky a kusy plechu, a Dexteritas je co nevidět měl konečně v rukou. Téměř nic ho už nemohlo rušit od toho, co dělal nejraději.

Stávalo se naprosto běžně, že nad svou prací usínal. Ona noc se nestala výjimkou.

Dexteritas po hodině práce odhrnul veškeré součástky na kraj stolu a téměř dobrovolně na něj položil hlavu, jednoduše protože byl příliš líný jít spát do postele – nebo mu ve své pracovně bylo až příliš příjemně. Rozhodil na stůl paže, pole vidění se pod těžkými víčky stále ztenčovalo, a veškeré zvuky upadaly do naprostého ticha.

Než své velké oči zavřel úplně, jen okrajově si všiml, jak za oknem gradoval nával bílého světla. Z polospánku už ho ale nic nedostalo, dokonce ani mírný otřes, který ucítil, když už měl hlavu schovanou v pažích a s jistotou se odebíral do úplně jiných světů, než byl tento. Do světů, kde byl občas až moc rád a ze kterých se každé ráno probouzel.

***

Pokud tě prolog zaujal, ale čtení na Inkittu není úplně příjemné, stáhni si .PDF verzi příběhu na:

legendyandromedy.cz/legendy-andromedy-ke-stazeni

.PDF verze obsahuje mimo jiné i nebulaenskou abecedu a kusy textu napsané výhradně v nebulaenštině.