Prolog
Prolog
„No tak, květinko, vstávej, přišla jsem si jen promluvit,“ prohlásila Hadiya, když otevřela s hlasitým vrzáním dveře kobky, v níž byl držen Zacharel.
Jeho zradu mu odpustit nedokázala – ani za všechno víno světa by mu neodpustila to, co provedl a jak se k ní zachoval. Celá ta léta mu věřila – považovala jej za svého přítele a společníka, s nímž mohla sdílet veškeré své tajnosti. To v jeho přítomnosti se opíjela, blábolila nesmysly a rozplývala, když svýma rukama hladil její boky.
Hadiya se zamračila a udělala krok do tiché cely. Světlo namodralé lampy dopadlo do ztemnělého prostoru, a osvítilo tak Zacharelovu zsinalou tvář porostlou hustým strništěm. Dříve by jej pouze pokárala za to, že se zase neoholil a jeho vousy ji tak při polibcích štípou, ale nyní by na něj nejraději plivla pořádný flusanec.
Přimhouřil oči, aby na ni dokázal aspoň trošku zaostřit a rozeznat obrysy jejího těla.
„Diyo,“ zachraptěl a zašklebil se na ni.
Vstoupila a zavěsila lampu na háček na zdi. Dívala se něj z vrchu s odporem a prohlížela si jeho zamazané šaty, které s ním kdysi vybírala. Přesně si pamatovala na den, kdy mu koupila hnědou bundu a tmavé tričko, v němž jí Zacharel připadal ještě přitažlivější. Zdůrazňovalo totiž jeho svalnaté ruce a široká ramena. Mohla jen vzpomínat na to, jak po nich prsty přejížděla a šeptala svému příteli do ucha něžná slůvka.
Tahle vzpomínka zkroutila její rty do krutého úsměvu a naplnila slova hořkým jedem: „Mluv.”
„O čem mám jako mluvit?“ řekl a nechápavě na ni pohlédl. V těch jeho zelených očích se mihlo něco jako vzdor. Zajiskřila v nich touha po hádce a nejspíš i výprasku. Zacharel takový nebyl – nikdy nevyhledával spory, proto Hadiyu tón jeho hlasu a způsob, s nímž se na ni zahleděl, překvapil.
Nenechala se však rozhodit. Za léta strávená ve službě strážce se naučila takové věci zvládat. Trochu se uklidnila a pak se svou obvyklou arogancí pobaveně odtušila: „Nedělej hloupého, Zachy. Já vím, že v té své hlavě máš odpovědi na moje otázky.”
„Tak proto seš tady? Pro informace? Co po mně chceš, ženská?” vyhrkl a zatáhl za řetěz, jímž byl připoután ke zdi. Pouta zacinkala a zastavila ho, když se pokusil vstát a pohlédnout Hadiye do fialových očí.
Prohlížel si ji s jistým obdivem. Černá křídla držela mírně roztažená a rudé vlasy splývaly po jejích ramenech zakrytých purpurovou košilí. Byla ještě krásnější než jako strážkyně. Tolara ji změnila k nepoznání a udělala z ní skutečnou královnu. Nemusela mít na hlavě korunu, aby každý poznal, kým vlastně byla. Jen hlupák mohl přehlédnout ušlechtilé rysy a vznešené pohyby, s nimiž se k němu sklonila a prohnaně zašeptala tím svým sametovým hlasem, který v něm vzbuzoval vzpomínky: „Stačí mi, když mi řekneš, co chci vědět, Čmeláčku. Pak ti možná nechám i ta tvý křidélka.”
S jejími slovy k sobě Zacharel přitáhl letky. Jejich zašlá barva jen dokazovala, jak moc byl jako strážce závislý na slunci a jak moc se trápil v téhle díře. Bez pořádného jídla a horkých paprsků, které by mu dodávaly potřebnou sílu, si připadal neschopně. Věděl, že pokud tady zůstane ještě o trochu déle, nejspíš zešílí a nakazí se luxémií.
Co ze začátku vypadalo jako obyčejná nevolnost, bylo ve skutečnosti onemocnění postihující strážce bez dostatku světla. Začínalo lehkými projevy zblednutí a zešedivění křídel a postupovalo až do stavu, kdy jedinec v křečích zemřel na zástavu dechu. O takovou smrt rozhodně nestál.
„Mrzí mě to,“ pronesl a zvedl hlavu, aby se s Hadiyou střetl pohledem. Ten její byl neoblomně kamenný a probodával jej jako chladný nůž. Přišel si před ní jako nahý. Zírala na něj a potlačovala v sobě smutek proměňující se ve vztek.
„Přestaň už plkat o nesmyslech a začni mluvit!“ vyhrkla netrpělivě a vzala ho za límec bundy. Přísahala by, že ucítila, jak se látka pod jejíma rukama natrhla.
V této poloze na ni Zacharel vytřeštil oči a zasténal, když se pouta nepříjemně natáhla a zkroutila mu ruce za záda. Byl proti Hadiye bezmocný. Mohla si ho klidně teď podat a nezbylo by z něj nic kromě hromádky popela.
Třásl se mu trochu hlas, když se přiměl k odpovědi: „Dobře, dobře, co že to chceš vlastně?“
»Tu fais chier!« zavrčela, sevřela látku trochu pevněji a pak mnohem klidněji spustila: „Chci, abys mi pověděl všechno, co víš o plánech té blonďaté svině.”
Původně chtěl Hadiyu jen trošku podráždit. Miloval její nezkrotný temperament, avšak v této situaci jej proklínal a litoval toho, že se raději nepokusil vyjít ženě vstříc. Riskovat upálení zaživa a zlobu královny nebyl vůbec dobrý nápad.
„No, kde bych měl jen...“ zamumlal si pod vousy a bolestně vykřikl, když ho zády přirazila na zeď a dech mu proklouzl mezi prsty. Rozšířil zornice a prohlédl si její přísný výraz.
Nejistě započal své líčení o tom, jak již od začátku spolupracoval s Vuqorem. Podrobně jí vysvětlil všechno – nezapomněl se ani zmínit, že původně i Hadiyu vyhledal kvůli dohodě s mágem, avšak časem si k ní vybudoval city a zamiloval se. Nevynechal jediný detail dohody s králem Arielem a jeho kumpánem.
Nejdříve tomu nechtěla uvěřit, ale čím déle Zacharel mluvil, tím víc jeho slova hltala. Mezery se začaly zaplňovat informacemi a vytvářely zcela nové obrazy. Najednou vše dávalo smysl. Už se netopila v moři otázek, ale plavala v něm a nohama se snažila dosáhnout dna, zatímco hlavu držela těsně pod hladinou. Ta jediná totiž Hadiye bránila v tom se nadechnout čerstvého vzduchu a zřít skutečnou podobu světa.
Všechno to mohla být lež. Strážcova výpověď se zdála místy chatrná, avšak v některých ohledech vysvětlovala mnohé nesrovnalosti, na něž při svém bádání narazili. Kdyby všechno bylo podle jeho slov…
Nechtěla tomu uvěřit. Nesměla mu věřit! Měla by si zachovat rozum a odhalit lži, avšak cosi jí říkalo, že Zacharel mluvil pravdu. Pátrala v jeho pohledu po stopách, které by jí potvrdily její obavy, a přála si, aby tam alespoň jedna byla. Bohužel, žádnou nenalezla.
Jestliže opravdu právě zjistila, jak se všechno ve skutečnosti mělo, pak musela spěchat za ostatními a svěřit jim toto tajemství. Cítila se zvláštně. Tíha sdělení na ni dolehla a uzamkla ji v nehmotné kobce uvnitř její mysli. Nenechala Hadiyu odejít a pevně sevřela její údy, co se zoufale snažily sejmout řetězy a vyběhnout.
„K čemu mě tedy Ariel potřebuje?” pronesla po chvilce odmlky a pokusila se před ním skrýt svou nejistotu a obavy. Tahle nová informace v ní zanechala hrůzu a zasela nové semeno strachu hluboko do její zjizvené duše.
„Tebe nechce,“ odvětil a oplatil jí chladný tón hlasu.
Zavrčela na něj a trhla s ním jako s hadrovou pannou: „Vysvětli to zatraceně!“
Uhl očima do strany, polkl a následně je znovu obrátil směrem ke královně. „To Rosita je klíčem.“
„Jak to myslíš?!“ zařvala na něj a pokusila se uklidnit. Maska jejího sebeovládání se roztříštila. Nechala se ovládnout emocemi a místo toho, aby zachovala chladnou hlavou, do ní vstoupil plamen zuřivosti.
„Ty to pořád nechápeš? Vždycky jim šlo o Rositu. Ty? Ty jsi jenom něco navíc. Tvůj rod je pro ně jenom překážka, kterou musí odstranit. Nic víc, nic míň. Vezmou si tvou moc a konec.”
Nechala ho spadnout na zem a zatnula ruce v pěst. Dívala se přitom kamsi do prázdna a přemýšlela nad jeho slovy. Než se však otočila a zamířila zpátky do tábora, prohlásila následující: „Odejdi, Zachareli, a už se nevracej. Pomohl jsi nám utéct, ale ani to nemůže splatit tvůj dluh vůči mně. Ber tohle jako dárek na rozloučenou, protože jestli se znovu postavíš na jejich stranu, tak přísahám, že pokud dostanu možnost, tak ti srazím Plamenným přízrakem hlavu.“
Na to už strážce neodpověděl.
