Fantastico!

Řev. Můj pravý bubínek asi brzy praskne. „Tati, mně se chce čůrat.” Kroutím volantem jak závodník, zatímco se snažím vecpat mezi stojící auta. Parno, dusno, bez vody a s dvěma trpaslíky za sebou a otrávenou ženou na místě spolujezdce. Ta před svým obličejem mává pomuchlanými novinami, aby aspoň trochu zchladila pokožku rozpálenou do ruda.

„Tati. Čůrat.” Pot mi stéká po spánku. Troubím na moulu stojícího přede mnou. Volá na mě italsky něco, čemu nerozumím. Pak se pohne. Ihned dupnu na plyn. Mám žízeň a potřebuju cigáro. Do hlavy dostanu ránu plastovou lopatkou od trpasličího spolujezdce vzadu. Rychlým chmatem mu lopatku vezmu. Řev. Bum bum bum! Trpaslík Matyáš bubnuje do mého sedadla. Raději bych mu lopatku vrátil, ale neudělám to. Místo toho hrábnu do pytlíku s gumovými bonbóny. Jen co pytlík zašustí, zpoza sedaček se vynoří čtyři malé pracky. Zlotřilci mrňaví. Vezou se, křičí, jedí, čůrat chtějí. Řev vystřídá hlasité mlaskání. Aspoň že chvíli nemluví.

Jsme na místě. San Adriano de... nebo tak něco. Ráj českých turistů, asi nejlevnější dovolená u moře. Kam se podíváš, samý Čech.

Žena si přidržuje slaměný klobouk s širokým rantlem, aby jí neuletěl. Sluneční paprsky mne bodají do ramen jak ostré hroty šipek. Děti se vyřítí z auta. Žena bere dvě zavazadla a sahá mi do zadní kapsy pro peněženku. Na zádech mi přitom visí trpaslík Matyáš. „Tati, čůrat”, kňučí trpaslík Adélka, kroutí se, tahá mě za kraťasy a druhou ruku si tiskne mezi nožičky. Žena pádí k hotelu. Recepce, check-in, platba, klíče, výtah, odemykání... „Pojď, Adélko, půjdeme do křoví“, rozhodnu se. Matyáše ze sebe setřesu, popadnu Adélku a vedu ji k nejbližšímu chvostu. Adélka nečeká a pouští to. Otáčím hlavu a kontroluji auto, které jsem nezamkl ani nezavřel. Matyáš poletuje po krajnici silnice, běhá s letadýlkem v ruce a řve jak na lesy. Super.

„Hotovo?” Výborně. Popadnu trpaslíka kolem pasu, tři zavazadla a ženu k hotelu. Matyáš pomáhá – šourá se v závěsu a nese máminu kabelku.

Doufal jsem, že po příjezdu se budou chtít trochu prospat, ale ne. Nespali ani vteřinu v autě, nespí ani vteřinu teď. Lítají po pokoji sem a tam, řičí a dupají. Stejně jako doma. Žena je nahání a chce je obléct do plavek. Snad si nemyslí, že půjdeme hned teď na pláž? Není ani vybaleno, celou cestu jsem řídil, a jsem zralý na to zalézt do pelechu.

Super. Adélka nese kyblík. Hledá lopatku. Žena jí rve na hlavu klobouk, aby si neuhnala úpal. Matyáš bubnuje na kyblíky. Dost. Všichni ven.

Pomáhám ženě chystat deky a osušky. A taky svačinu, aby se nevraceli s prvním hladem. Jen ať si pláž užijí. Budu úplně spokojený, když pláž uvidím až zítra. Vnutím Matyášovi míč a frisbee, aby se nezačali nudit, ženě hned tři druhy opalovacího krému, aby se nebála, že jsou děti na sluníčku moc dlouho. Matyáš nejdřív míč ani frisbee nechce, ale když mu vysvětlím, jak to bude super, až si tam budou s Adélkou pinkat, kýve a bere obě hračky do náruče. Pomalu už stojí ve dveřích, když trpaslík Matyáš se nahlas podiví, proč nemám plavky. Teprve teď se dovtípil, že s nimi nejdu. „Tatínek tu zůstane, odpočine si”, omlouvá mě žena.

Špatně. Trpaslík Adélka se rozkřičí. Zrudne jak granátové jablko a po tvářích jí tečou krůpěje slz. Táta musí jít taky. Žena mě omlouvá. Řev sílí. Vzdávám se. Než to poslouchat a trhat dítě přilepené ke klice, přesvědčené, že bez táty neodejde, radši si dojdu pro plavky.

Je 41°C. Na pláži naštěstí větrno, takže horkem neumřu. Svou vodu jsem ovšem vypil pět minut poté, co jsme na pláž došli. Nakonec nebyla tak blízko, jak jsme si mysleli. Nebo jsme spíš nenašli zkratku, o které má žena mluvila, protože jsme se vyloupli na druhém konci útesu, než jsme očekávali. Žena krmí trpaslíky svačinami. Sedím a užívám si každou chvíli, kdy jsou ty jejich držtičky plné a nemůžou mluvit. Schovávám se pod slunečník, abych se neupekl. Žena na děti rve rukávky, na Adélku ještě kruh. Jsem pln nedočkavosti, až se ti dva rozeběhnou do vody, ale nějak se jim nechce. Prý že s námi. Dobře. Jdeme oba se ženou ke břehu. Adélku jednou ošplouchne vlna a může se potrhat. Směje se, dupe a je sice celá rozkošná, ale vypadá to, že dál do vody ani jít nepotřebuje, srandy je i tady dost. Matyáš skotačí na mělčině, já držím Adélku za packy, zatímco jí vlny omývají nožičky. Směje se, jak to lechtá. To je legrace. Žena běží pro telefon a točí to. Další vlna je větší. Šplouch! Trpaslík se směje a Matyáš se poprvé odvážně potápí do slané vody. Žena točí. Cítím, jak se mi pod vlasovou pokrývkou přehřívá temeno hlavy. Ale trpělivě držím. Říkám si, že bych se přeci jen smočil v mořské vodě a trochu se zchladil. Vedu Adélku více do vody, ale bojí se. Beru jí do náruče, jdu s ní hloubš, a zkusmo ponořím nožičky do vody. Směje se. Vyhodím jí do vzduchu a ponořím až po bříško. Směje se. Vyhodím jí do vzduchu a ponořím po bříško, ale tentokrát ji pustím. Kruh obepnutý kolem bříška jí drží nad vodou. Řev. Táta jí pustil, a to neměl dělat.

Vedu Adélku zpátky na souš. Máma vyndává tatranku na uklidnění. Trpaslík žmoulá sušenku v puse. Zdá se, že cukr jí uklidnil. Žena Adélce dává kyblíčky a lopatku. Vida, měl jsem pravdu, když jsem říkal, že vozit to dítě k moři je ztráta peněz. Té holce v podstatě stačí pískoviště. Moře si už užila, a odteď bude po zbytek dovolené jen stavět hromádky písku. Příště ji necháme dědovy na hlídání, doma může stavět z písku jak divá.

Ve stresu jsem zapomněl na Matyáše. Jen co si vzpomenu, nervózně přejíždím očima po vodní hladině. Dobrý, vidím hlavu. Je sice trochu dál, než jsem čekal, ale hlavu má nad vodou, a to mi v tuhle chvíli stačí.

Trpaslík plácne zadkem o zem a plní kyblíček pískem. Trefit se lopatkou do kyblíku je námaha a vypadá to, že to bude na dlouhé lokte. Zavírám oči. Slunce mě pálí a měl bych se namazat, ale jsem tak unavený, že se z deky už nezvednu. Žena chválí trpaslíkovi plný kyblíček a pomáhá jej obrátit. Trpaslík do bábovky řeže lopatkou. Čekám na výsledek. Žena a trpaslík zvedají kyblíček a pod ním je, světe div se, hrouda písku. Trpaslík se směje radostí. Tak sláva. Chválím bábovku a směju se na trpaslíka, aby věděl, že si ve svém počínání vedl dobře.

Matyášova hlava stále plave nad hladinou. Zaplať pánbůh, že aspoň ten kluk se o sebe více méně postará. Aspoň jedno dítě není třeba co vteřinu hlídat. Pokud ho nestrhne proud, nebo nesežere nějaká paryba.

Z horka začínám vidět rudé skvrny před očima. Vršek hlavy, ramena a záda mám rozpálené, jak kdybych byl napíchnutý na rožni. Adélka si zabírá plac pod slunečníkem a já se nemám kam schovat. Žena hlídá Adélku a lustruje při tom Facebook. Rozhlížím se. Můj pohled poutá skalka s molem nalevo od nás. Bez fronty. Je to dost daleko od naší deky na to, aby na mě žena volala, že se mám podívat na další trpaslíkovo bábovku, ale stále dost blízko na to, aby mě zvládla najít, kdyby mě bylo potřeba. Naposledy pochválím Adélčinu bábovku a pohledem sjedu hladinu moře před námi. Matyášova hlava stále plave. To mi stačí, beru kramle.

Trpaslík Adélka je tak zabraný do tlučení lopatkou o kyblík, že si ani nevšimne, že jdu pryč. S mámou recitují říkanku Otloukej se, bábovičko, ale její konec už neslyším. Hlahol spolunocležníků na pláži ji přehluší, a já na chvíli zapomínám, že jsem tu se třemi otěžemi. Mířím k molu na skalce, které evidentně slouží jako skokanský můstek.

Bos vstupuji na molo, které je k mému údivu úplně prázdné. Naposledy se ohlížím za ženou a trpaslíkem. Pohled s nimi nenavážu, hledí si svého, skvěle. Blížím se ke kraji mola, kde je křídou napsaný vtipný český nápis „Tady skočila” a u něj šipka směřující do vody. Hned vedle stále leží něčí plážové pantofle. Patrně patří skokanovi, co do vody letěl chvíli přede mnou. Stojím na kraji a pohlédnu do vody pode mnou. Je křišťálově průzračná, vidím pod sebou každý kamínek, každou řasu a každou rybku z vodní říše pod molem.

Hluboký nádech. Odrazím se jen mírně, pokrčením v kolenou. Skok. Letím do vody, a jak se blížím její hladině, oči mi zastřou tisíce blyštivých kapének, jak se v nich odráží paprsky slunce. Rozpáleným tělem mi projede vlna studena, jak se nořím do mořské vody. Najednou všechno to ostré světlo zmizí a já se ocitám v šeru. Po chvíli téměř ve tmě. Otevírám oči. Jsem pod vodní hladinou. Dívám se před sebe a spatřím nespočet detailů, které konejší mou unavenou mysl. Tolik barevných rostlin. Tak průzračná voda. Takové ticho, jen šum bublin v mých uších. Zázrak.

Zdvihnu pohled, a v tu chvíli zjistím, že jsem se ponořil nad očekávání hluboko. Vidím světlem zalitou hladinu nad sebou, ale zdá se být překvapivě daleko. Jako bych se ponořil o několik metrů hlouběji, než bych čekal. Mám ale ještě dost vzduchu, a tak okouzlen krásami mořského dna se kochám tímto ojedinělým pohledem, abych si všechny jeho úkazy, sám a v tichu, užil.

V tom sebou ale leknutím cuknu. Něco se mi otřelo o nohu. Jistě, nějaká ryba. To je má první myšlenka. Stočím pohled na svůj kotník a jen co na něj pohlédnu, otře se cosi kolem něj podruhé. Zřetelně vidím, že to je ploutev nějaké ryby. Velké ryby. Pohledem sjíždím celou tu dlouhou ploutev až k jejímu majiteli, a s hrůzou zjišťuji, že se na mě svým vykuleným, mrtvým a hrozivým černým okem dívá ze vzdálenosti ani ne jednoho metru žralok. Leknutím okamžitě vypustím všechen vzduch, co my v plicích zbyl a z mé pusy se linou stovky bublin. Máchám rukama a kopu nohama, namísto abych plaval vzhůru, a přitom stále v šoku hledím žralokovi do jeho výhružného oka. Zatímco se zdá, že se žralok nehýbe, neútočí na mě a ani neotevírá tlamu, máchající rukou je tak trochu nechtěně zasáhnu, načež dávám ruku v pěst a zasáhnu jej podruhé, aby se mě zvíře leklo a šlo si po svých. S žralokem to ani nehne. Zdá se být klidný, a nevím, proč je tak blízko mě, když v tom na noze opět ucítím obepínající ploutev, která svírá mé lýtko. Chci se z jeho sevření vymanit, ale dříve, než stačím zareagovat, celá má noha letí vpřed, jak mne za ni žralok táhne vší silou kdovíkam.

Křičel bych, ale už nemám žádný vzduch. Pohybuji se takřka po mořském dně, a žralok mne dál táhne za nohu podél útesu. Natahuji se po jeho ploutvi a tluču do něj pěstí. Reju do ploutve nehty a snažím se vymanit z jejího sevření, ale marně. Žralok má mnohem větší sílu než já. Tryskem letíme po mořském dně přímo k úbočí útesu, když už se tak tak loučím se životem a ztrácím kvůli nedostatku vzduchu vědomí. Vplouváme do jeskyně. V krátkém tunelu není jediné paprsku světla. V tom se vynoříme. Konečně vzduch. Zběsile lapá po dechu, zatímco cítím, že sevření na mém lýtku povolilo. Promnu si oči a rozhlížím se. Jsem kdesi v tmavé jeskyni. Kolem sebe moc nevidím, jen obrysy skály a blyštivou hladinu vody. Před sebou ale zřetelně vidím ploutev paryby, čnějící z hladiny. Strachy šermuji rukama a couvám od žraloka pryč. Pod vodou kopu nohama v naději, že je trefím do čumáku a zaženu, ale dříve, než se mi to podaří, žralok vynoří svou tlamu nad vodní hladinu. Strachy ani nedýchám. Vylezu na skalní výčnělek. Nohami jsem stále ponořen ve vodě. Opřu se o kámen za mnou, když v tom loktem drcnu do něčeho měkkého. „Pardon, je tu málo místa”, ozve se. Je to druhý loket. Loket člověka sedícího v jeskyni hned vedle mě. Rozhlédnu se v šeru. Sice špatně, ale vidím obrysy několika dalších vystrašených plavců, žen i mužů. Chvějí se, choulí a ve tmě těkají vystrašenýma očima. Jsem čím dál víc zmatený. Pohlédnu zpět na žraloka před sebou. Za ním vidím několik dalších žraločích tlam nořících se z vody. Na kamení všude kolem sedí dohromady asi tucet lidí.

To už k nám přistupuje jeden ze žraloků, a hovoří k nám:

„Bon žórno! Bon žórno tutti! My Italiáno, ale umět česky. My tady pro český turista. Rádi řízek, guláš, sví-šková? Správně?“, směje se nervózně, zatímco publikum němě zírá. „My pro vás nejedna lahůdka. Nemusela řízek s chlebem, rohlík s paštika. My něco lepšího. Ještě že přijet, protože my lákavá nabídka nejen mluvit, ale i ukázat”, komolí žralok a odkudsi z temnoty jeskyně vytahuje velký hrnec.

„My tady privato agentura, rádi jedla, stejně jako Češi. Proto my oslovila gurmán, český. Vy rádi chutnala, my prodávala. V Čechách Vy taky koupila, ale tady, tady originál Italiano, viděla?”

„Vy se dívala dobře. Hrnec velký, hodně vešla, fantastico. I pán před vámi prohlížela, takže líbilo. Koukala – lesklý, těžký, takže super materiale. Určitě doporučila, hlavně teď na prázdnina, na doma parádní. Vy určitě říkala, to normální hrnec, ten už viděla. Ale to ne normální hrnec – dneska když vařila v hrnec, to hned zanesený, sì? Náš hrnec Ultima Italiano vysoce účinná nanotechnologico úprava, to záruka zdravé a hygienické vaření. Úplně perfecto. My prodali už hrozně moc, a všichni nemohla vynachválit. Tady na hrnci nanotechnologie, špatně viděla, ale my zkoušeli a fungovala, sì? Tam speciale nanovrstva s titanové vlákno, která poskytovala ne uno, ne due, ale hned tre ochrana proti korozi. To pravda, podívala se osobně, ta pevnost tam, fantastico. Vynikající věc. Obsahovala taky aktivní složka FFPV, která zajistila, že mít spolehlivé protiradiáční parametry.“, mele žralok dál, zatímco nám posílá kolovat hrnec, abychom si jej mohli prohlédnout. Nevěřícně dál hledím na žraloka, nechápaje, co se děje, a posílám hrnec dál.

„Takže to co se týče technických paramterů, já řekla asi všechno. Pamatovala, dneska nanotechnologie na neskutečná úroveň. Tady měla připravený bum test. Dívala.” Žralok bere hrnec do ploutví a vší silou s ním máchne o kámen vyčnívající z vody. Jeskyní se rozezvoní kovová ozvěna. „Viděla? Pustila hrnec, spadla, nerozbila. Vy představte klasická situace doma. Pes, bambino nebo něco, sì? Upadne, shodila, a viděla, ani jedna škrábanec, nic nerozbila.”

„Chtěla si sáhnout? Pánovi velmi líbí, já radost”, zubí se žralok a hrnec podává pánovi na kraji, aby si jej po bum testu prohlédl. „Chtěla někdo ještě sáhnout? Jen vyzkoušela, per favore, já měla jenom jeden tady, pán před vámi už nakoupila. No a teď ta nejlepší hřeb na konec, pro vás tutti. Já dostala povolení tady, když vy koupila dva hrnce, které tady připravený, i když tady lehce otestovaný, tak jeden dostala zdarma. Já myslela, že na vašem místě neodmítla, to fantastico nabídka, sì?

„Tak. A teď vy asi chtěla cena, že? Nebyla levný, amici. Rodina obvykle skládala se na to. Ale ne tak hrozná cena furt, věřila. Vy počítala, když vzala dva, tři, ono vynásobila a takhle vyplatila, fantastico cena takhle, věřila. Já vás teďka nechala, vy přemýšlela, nechala prošla hlavou. A já teď poprosila kolegy, máme sorpresa pro Vás, překvapení. Jen teď pro vy tady. Nebála se, pokud neměla peníze u sebe. Neplavala s peněženkou v plavkách, sì? My věděla. Tady collega připravený s credito smlouva, splatila potom, jen podepsala, nebo pověděla numero karta, my postarala o všechno...” Druhý žralok štosuje připravené kupní smlouvy a rozhlíží se mezi námi, kdo je připraven ke koupi a platbě.

„Teď ale pozor dávala, u nás cena pro vás sleva. Ojedinělá perfecto nabídka, když přijela znovu a chtěla hrnec, ne za tak dobrá cena, sì? A protože já bene a simpatico, já nabídla i tre plus uno zdarma, protože my měla ještě skladem. Kdyby chtěla víc, non problema.”

Hlouček nás lidí sedí na balvanech, ke koupi se nemá nikdo. Žralok přesto neztrácí na entusiasmu. Dál hlasitě provolává, jak jsou hrnce perfecto a fantastico.

„My dobře věděla, že Češi ne tolik pizza, ale řízek. My znala, my i jedla! Benne, benne, dobré řízek. S chlebem řízek, sì? Ale když dělala řízek, potřebovala dobrá olio, víme? Na smažení. Teď Vy podívala, co pro Vás měla – originale Italiano olej oliva na smažení! Viděla? To na řízek fantastico. Zadarmo, vy neplatila! To dárek, jen pro Vás Češi, za to, že Vy jezdit do Italia. A protože vy tady tak simpatico Češi, já nabídla ještě originale Italiano salame peperoni! Fantastico!”

V jeskyni začíná být nedýchatelno. Všichni sedí jak zkoprnělí, bojí se a k činům se nikdo nemá. Žralok, zdá se, už ale vytasil všechny triumfy i dárky. „Teď Vy hlavně nepřemýšlela, jak vymluvila, aby nemusela nic koupila. Raději přemýšlela, co udělala proto, aby mohla takhle dobře ušetřila! Dokud tu někdo nekoupila, nikam nešla, Češi. Pamatovala, my tu pro Vás, pro Vaše kuchyň, pro Vaše peněženka.

Chudák vedle mě se hroutí. V jeskyni stojí vzduch a těžko se mu dýchá. Sune se do vody a na poslední chvíli ho vytáhnu za paži nad hladinu, aby se neutopil. „Vidíte, tady pán unavený, už dlouhý moc. Kdyby raději koupila, byla teď už na hotel a měla řízková svačinka”, směje se svému vtípku žralok. Nikomu tu ale do smíchu není. Už to nevydržím. Zvedám ruku na znak, že mám zájem.

„No výborně! Congratulazioni, signore. Tady chytrý pán, viděla? Koupila, protože věděla, že ušetřila. Tady ke mně, presto, presto!“, volá na mě a mává na mě ploutví, abych šel k němu blíže. Podepisuji úvěrovou smlouvu na dva multifunkční hrnce Ultima Italiano v akci 2+1. Vyplňuji osobní údaje, číslo karty, vše. Jen ať už jsem odtud pryč. Žralok mi podává ploutev a třese mnou: „Dobrá koupě, vy šťastný muž!” Dostávám do ruky igelitku s třemi rozbalenými hrnci. Do tašky přidali ještě katalog, a na cestu dostávám do ruky štangli italského salámu pepperoni a lahev olivového oleje. Už už se snažím zmizet a z vody mi kouká jen hlava, když na mě předvádějící naposledy mohutně zamává ploutví a volá: „Arrivederci, český kamarád!“, načež se obrací trupem zpět na své nebohé lidské obecenstvo. Z pohledů všech čtu, jak nesmírně mi závidí, že odtud mohu zmizet. Zhluboka se nadechnu a nořím se pod hladinu. Máchám rukama, zatímco v jedné svírám štangli salámu, v druhé lahev olivového oleje, a šnorchluju pryč.

Nořím se z jeskyně. Doufám, že mi vystačí dech. Pohled směřuji na hladinu, která je zalitá bílým světlem. Jako by snad již byl večer a na hladinu dopadal svit Měsíce. Vynořím se z vody ven. Je tomu tak. Bylo to neskutečně dlouhé. Pláž je skoro prázdná, a chvíli mi trvá, než se ve tmě rozkoukám. Při pohledu na pláž mne ale do očí bodne barevné světlo policejní houkačky. Červená a modrá běhají po písečné pláži, a na ní stojí několik mužů, spolu s mojí ženou, která hlasitě pláče. Máchám rukama a volám, abych upoutal jejich pozornost. Zpozorují mě, a běží na kraj mola. Hází mi lano, a abych se ho mohl chopit, pouštím do vody jak štangli italského salámu, tak lahev olivového oleje. Lahev rychle klesá ke dnu, salám se chvíli pohupuje ve vlnách, než mi zmizí z dohledu také.

Jediným důkazem o mém šíleném dobrodružství zůstává igelitka se dvěma multifunkčními hrnci. Když mi policisté podávají ruku, abych vylezl na souš, spatří igelitku pověšenou na mém předloktí. Nechápavě se na mě dívají. Ukazují na igelitku prstem, a říkají něco italsky, ale nerozumím jim ani slovo. Ani nevím, jak jim hrnce v tašce vysvětlím. Musí si o mně myslet, že jsem blázen, když se takhle znenadání vynořím z moře se třemi hrnci. Nebo že jsem nějaký potrhlý český turista, který chodí do vody s igelitkou. A z nějakého důvodu v ní nosí zrovna hrnce.

Má žena přibíhá na molo. Vrhá se mi kolem krku a s brekem mne objímá. Jak se rozpláče a chvěje se po celém tělem, pláču s ní. Šustění igelitky a cinkot kovu mou ženu přiměje podívat se, co držím v ruce. Spatří igelitku. Nechápavě pohlédne zpět na mě. Nahlédne dovnitř. Spatří dva multifunkční hrnce. Opět upře pohled na mě. Zcela vyčerpán jen výmluvně pokrčím rameny a zakroutím hlavou. Nemám jí co říct.

Policista mi kolem ramen dává termofolii a naznačuje mi, že musíme jít. Míříme k sanitce. Dostávám teplý nápoj na uklidnění, zatímco kolem pobíhá několik policistů.

V klidu odpočívám a pohled směřuji na magickou hladinu moře zalitou měsíčním svitem. Rekapituluji si, co jsem dnes zažil. Nikdy by mě nenapadlo, že na dně moře se může skrývat něco takového, co jsem viděl dnes. Když v tom ke mně přichází muž v baloňáku a klobouku. Policista mi jej italsky představuje jako poručíka Marciniho. Poručík na mne kývne na pozdrav, odpovídám stejným gestem. Mlčky stojí nade mnou a nemluví. Zapálí si cigaretu a potáhne. Chvíli mne jen tak pozoruje a pak sáhne do baloňáku. Vytáhne desky, ve kterých je stoh fotografií.

Poručík Marcini listuje fotografiemi a pak mi bez jediného slova jednu z nich ukáže. Je na ní žralok. Podobný, jakého jsem dnes viděl na předváděcí akci s hrnci. Nejistě se podívám zpět na poručíka. S nehybnou tváří na mne hledí a čeká na mou reakci. Nevím, jak se s ním domluvit, tak jen souhlasně přikývnu, že pachatele poznávám. To mu stačí. Kývne chápavě zpět a desky s fotkami opět schová do baloňáku, načež vytočí telefonní číslo a někomu podává další informace o mém případu.

Uleví se mi. Nakonec mne přeci jen nebudou mít za blázna. Italská policie, zdá se, moc dobře ví o tomto problému města San Adriana, ráje českých turistů.