Kapitola 1
“Koukejte na cestu laskavě” uslyším před sebou během toho, co se mezi dveřmi do pekárny srazím s něčím před sebou. Vzhlédnu, protože to “něco” je o dost vyšší, než jsem já, a mně dochází, že je to muž, který zrovna vycházel ven ze dveří, když jsem do něj dost neomaleně vrazila. Hledala jsem totiž v kabelce telefon, který vyzváněl svoji neodbytnou melodii a už mi začínal pomalu drásat nervy. Proto jsem si nevšimla otevřených dveří do pekárny a muže stojícím mezi nimi, a vlítla jsem mu do náruče.
“Ježiš, omlouvám se” vyhrknu ze sebe udýchaně a snažím se stále nahmatat v kabelce telefon. Panebože, kolik ta kabelka má kapes, že ho nemůžu najít? Vyzvánění v tu chvíli ustane a mezi námi se rozhostí trapné ticho, přerušované pouze hlukem z ulice. Muž se na mně pouze naštvaně zadívá, ustoupí dovnitř do pekárny a nechá mně kolem něj projít. Pak beze slova odejde. V duchu nad tím mávnu rukou, a pro změnu začnu hledat peněženku. Telefon se rozezvoní znovu. Konečně se mi ho podaří nahmatat a rychle vypnout, abych si mohla v klidu konečně nakoupit. Už umírám hlady!
“Tak co to bude?” usměje se prodavačka za pultem, připravena splnit jakékoliv mé přání, co se pečiva týče. Oplatím jí úsměv a řeknu si o krájený chleba, nějaké celozrnné rohlíky a neodolám krásně vypadajícímu borůvkovému muffinu. Jeden mě přece nezabije, no ne? Dřu denně jako mezek, tak si jednou za čas mohu dopřát něco sladkého. Zaplatím svoji objednávku, popadnu tašku a rychlým krokem se ženu domů. Dneska jsem schválně z práce odešla co nejdřív, abych si stihla nakoupit, nákup odložit doma a zaběhnout do tanečního studia.
Doma vyložím nákup, rychle se převléknu, popadnu tašku do studia a už jsme zase jednou nohou z bytu, než si vzpomenu na ten telefonát. Byla to totiž babička. Krucinál, vždyť má dneska svátek! “Jsem příšerná vnučka” nadávám si, zatímco zapínám telefon a vytáčím babiččino číslo.
“No to je dost, že se taky ozveš” zazní hned ve sluchátku vyčítavý hlas.
“Babičko, promiň mi to, pospíchala jsem z práce a nemohla jsem telefon najít v kabelce. Jakpak se máš?” snažím se hned ze začátku trochu řídit konverzaci, aby to nesklouzlo v to, co vždy - celou řadu výčitek, že si na babičku neumím udělat čas, že za ní nejezdím a bůh ví jak dlouho tady ještě bude.
“No jo, to jsou ti mladí dneska, věčně za něčím pospíchají, ale že by svojí starý bábě někdy zavolali, to ne”. No jasně, a je to tady. Přesně, jak jsem si myslela.
“Babi, víš že to není pravda. Nicméně, musím do tanečního studia, takže se nemohu zdržet dlouho. Všechno nejlepší k svátku, hlavně hodně zdraví, a příští týden se za tebou zastavím, ano?”
“No tak dobře, nebudu tě zdržovat, když ti na bábě nezáleží”. Protočím oči, ale v duchu jí musím dát za pravdu. Ne, že by mi na ní nezáleželo, ale opravdu za ní už nejezdím tak často, jak bych chtěla. Pořád jenom práce, studio, práce, studio. Když chce někdo být profesionální tanečnicí, musí do toho investovat spoustu času a peněz, ale na rodinu by si člověk měl najít čas vždycky.
“Babičko, prosím, neříkej takovéhle věci. Jednak to vůbec není pravda, a hlavně - já tě mám strašně moc ráda. Jen toho mám opravdu moc. Práce, příprava na závody … Ale slibuju, že na sto procent se příští týden u tebe zastavím, ano? Doufám, že se o tebe ošetřovatelky starají hezky” posadím se s telefonem u ucha na barovou stoličku u ostrůvku v bytě a tašku s věcmi do studia nechám klesnout na zem.
“Ale to víš, že starají. Ale stýská se mi po tobě. Víš, že tady už dlouho nebudu, a chtěla bych tě ještě vidět” jede si babička svou.
“Ale no tak, babi. Tohle neříkej. Ty přežiješ ještě všechny nás mladé.” pronesu po pár tichých vteřinách, při kterých se mi do očí nahrnou slzy. Pravdou je, že babička je už hodně stará a opravdu jí toho času moc nevěnuji. “Hele víš co? Já teď půjdu do studia, a příští týden k tobě přijedu, přivezu ti tvojí oblíbenou čokoládu a pustíme si u tebe nějakou hezkou pohádku, co říkáš?”
“Tak to zní jako dobrý plán. Dobře kočičko, utíkej, ať nepřijdeš pozdě. Uvidíme se příští týden” odpoví mi babička. “Mám tě moc ráda.”
“Já tebe taky, babičko” pronesu a típnu hovor. Utřu si slzy, které mi sklouzly na tváře, popadnu tašku a zamířím do studia.









